Kroj u nás

Charakter lidového oděvu zrál na území našeho státu pozvolna, v průběhu staletí. Lidový kroj byl spjat s historickým zemským dělením na Český, Moravský a Slezský.

O bývalém lidovém kroji u nás a na Kostelecku již dávno není pamětníků. Kroj zde vymizel někdy před dvěma sty léty a jen některé nepřímé zprávy se o něm dochovaly.

Již v roce 1874 píše Václav Koďourek ve svém spise “Monografie Doudleb nad Orlicí“ toto: O nějakém trvalém kroji u nás mluvit nemůžeme, v celém hradeckém kraji - mimo Němce při horách se skoro ničím od sebe nelišíme. Dříve byl sedlák ale k rozeznání: nosil žluté kožené po kolena krátké kalhoty, soukenné, ponejvíce zelené kabáty s dlouhými šosy, čepice vydrovky, které měly podobu kazatelnice a vysoké boty s tupou kolení. Ženské nosily krátké řasovité sukně, na všední den zelené meluzánky - v neděli hedvábné, k čemuž stříbrný či zlatý čepec patřil, červené šnerovačky a nízké střevíce s umě na bílé punčochy vázanými kalouny nebo pentličkami.

Jiný autor Vratislav Votrubec, profesor na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, napsal článek “Kroje na vysokomýtsku kolem roku 1840”, který byl otištěn v Časopise společnosti přátel starožitností českých vydaného roku 1897 v Praze. Zde v čísle 1. je vyobrazena mapa kraje hejtmanství vysokomýtského. Hned za hranicemi naší obce jsou vyznačeny okolní vsi: Skořenice, Bošín, Plchovice, Plchůvky, Smetana a Oujezd. Poznamenáno zde je, že v nich býval kroj přechodní, z litomyšlského do středočeského. Na straně 9. pak píše: “Ještě dříve než na vysokomýtsku, kde kroj roku 1845 již zmizel, zmizel kroj severně od Chocně. Tam již jen lidé 70 - 80 letí jej pamatují. Babičky zde říkají: Moje matka nosila ještě šatu (sváteční pokrývka hlavy) já však již šátek na pokos.“ Starší ženy nosily životek s punkem - zlatem nebo stříbrem vyšívaným, později brokátovým. Na krátké proramky padl dolní okraj životku a na okraje byly našity šorcíky, na nichž se zachytily hodně řasené sukně. Tato změna kroje na Choceňsku se udála někdy po roce 1800. Na sukně brán i na Choceňsku mezulán s vyráženou pentlí, noseny červené punčochy rovněž ve cviklích vyšívané a nízké střevíce či pantofle. Šatu na Choceňsku silně modřily vošplavem - t.j. modrým karmínkem ve vodě rozpustným - žmolkou. Jinde, jako v Oujezě za Chocní a v Jelení, kryly také hlavu bílým čepcem s bílým širokým fáborem - holubinkou a bohatou nevěstu čepily do zlatého či stříbrného čepce. V Plchovicích nosily na hlavách ponejvíce bílé plachetky - i na pole. Do těchto míst působil již tehdy kroj středočeský, v Polabí rozšířený.

I mužský kroj byl změnou zasažen. Mizí vyšívání na kabátech a vestách, nejspíše ještě límce bývají u bohatších vyšity, na hlavu si pořizují zámožní chasníci sice trýbku (aksamitku), ale v kloboucích se objevují různé tvary. V Dobříkově mají ještě Litomyšlský širák, v Oujezdě mají již klobouk úzké střechy, ale vypouklého tvaru dýnka a v Plchovicích rovného dýnka. V Plchovicích nosili mužští rozparek u košil vzadu, takže v létě měli silně opálená záda.

Jedna panimáma z Vrbice u Kostelce provdána do Plchovic vyprávěla, že u nich na kostelecku mají muži koženky - kalhoty zbarvené hlinkou více do hněda, zatímco zde se nosí žluté. V podstatě panoval na Choceňsku kdysi kroj Litomyšlský, ale buď byl místně přibarven - pozměněn nebo podléhal vlivu sousedních krojů. Nezbylo po něm ani památky. Naši předkové zde v našem kraji nebyli bohatí ani marnotratní a šatili se prostě. Přesto však sedláci a jejich chasa mívali jistě i pěkný sváteční kroj stejně jako ženské, především ty chlubivější.

A z jakých částí se skládal bývalý kroj:

Mužský kroj tvořila košile - to byla základní součást oděvu, která kryla horní část těla. Byla z domácího plátna, límec ležatý vyšívaný bílou přízí a vroubkovaný stejně jako manžety na rukávech. Pod límcem se nosil červený hedvábný šátek.

Koženky - kalhoty z telecí nebo jelení kůže, úzké a jen po kolena. Na švech byly vyšívány obarveny hlinkou a pod koleny podvázány řemínky. Pokud byly kalhoty z plátna, říkalo se jim také gatě.

Opasek - kožený, vyšívaný ozdobným stehem, na předním štítku vyšita začáteční písmena jména vlastníka.

Boty - z telecí nebo hovězí kůže, polovysoké či vysoké. Nosily se na boso nebo se nosily “vonuce”. Podle různého zdobení, například vrapováním se jim říkalo čižmy, krabačky nebo kordovánky.

Vesta - celá ze sukna, podšitá flanelem s červenou lemiskou. Byla bez rukávů, buď zelená nebo černá, s kapsami a četnými knoflíky ve předu, měla různé tvary, délky a materiály a zdobení. Říkávalo se také  bruclek, bruslek nebo kordulka.

Kazajka - nebo také lajblík či kamizola. To byl mužský krátký kabát různých barev a výzdoby. Kazajka se nosila, když bylo chladnější počasí.

Plášť - sváteční dlouhý ze sukna, vzadu se šosem až po kutka. Nad šosem byl vyšit bohatý květ bílým a modrým hedvábím.

Kožich - ze silného sukna, podšitý beraní koží s vlnou, s velkým límcem a límečky na rukávech. Po švech byl trochu vyšívaný. Nosil se při mrazech.

Jako pokrývka mužské hlavy se nosily různé čepice:

Vydrovka - aksamitka - kulatá čepice soukenná nebo aksamitová celá zelené barvy. Kolem okraje byla lemována kožešinou - vydrovinou. Vzadu měla vysoký štítek. Dýnko bylo sešito z paprsků, švy zakryty hedvábným prýmkem, ve středu na vrcholku byl střapec.

Pangrotka - čepice placatá s černým beránkem lemovaná a bílým beránkem podšitá.

Maděra - vysoká čepice z kroucené bílé nebo rezavé vlny s třemi mašličkami - bílou, modrou a strakatou.

Kašket - placatá čepice s koženým štítkem.

Širák - to byl plstěný černý ohromný klobouk. Kolem dýnka aksamitová mašle a vespod s bílou šňůrou na uvázání. O svatbě ozdobený fábory.

Ženský kroj tvořila:

Košile či spíše košilka z bílého plátna, u krku měla široký límec zvaný “vejložek“ vyšívaný nebo Vambereckou krajkou obložený. Rukávy naducané až po loket a se širokou krajkou “taclemí”. Spodní část košile - podolek, byl z hrubého plátna.

Spodnička - sukně bílá, plátěná, na okraji leckdy vyšívaná a s okrajem roubkovaným.

Punčochy - pletená součást ženského oděvu z vlny, bavlny různých barev, forem a délek. Barvy byly nejčastěji bílé, černé, červené a modré.

Střevíce - nejčastěji černé, na špicce někdy vázanka - mašlička, do nepohody se nosily botky a doma papuče, pantofle nebo dřeváky.

Sukně - to byla základní součást ženského kroje. Vrchní sukně z vlny a příze nebo cojkovka z čisté vlny. Barvu měla tmavozelenou, tmavomodrou nebo červenohnědou, při dolním okraji byla lemována širokou vyřezávanou květovanou pentlí. Spodní obruba byla z červeného sukna. Sukně měla různé délky, ale nejčastěji sahala ke kotníkům. V pase bývala nabraná, naskládaná a vpředu se uvazovala. Podle typu kroje se jím říkalo šerka, mezulánka, kanafaska či přeznice.

Nevěsta ze statku mívala prý tucet mezulánek rozličných barev a mezi nimi se i krinolína objevila. A přesto považte přátelé, že i pak svému muži občas říkala: já nemám co na sebe!

Fěrtoch, neboli zástěra, kryla přední část sukně. Byla buď týlová vyšívaná nebo plátěná modrá s vyšitými bílými květy - to pro sváteční dny. Také se nosila i nevyšívaná z pestré vlněné látky. Vzadu se vázala širokou pentlí o dlouhých koncích. Zástěra však bývala nejen přední, ale i zadní a říkalo se ji šorec nebo kasanka.

Životek s puntem - byla to šnerovačka zlatem a stříbrem vyšívaná nebo brokátová s vyšívanými hedvábnými květy. Vpředu se spínal a zakrýval košili. Pro krátké proramky padl jeho dolní okraj hned pod prsa a na tomto okraji byly našity šorcíky - silné skládanky ze soukených provázků, aby se na ně zachytila a vázala řásaná sukně.

Punt - zouváček - byla klínová vložka z téže látky mezi přednicemi životku, přes punt se přednice pentlí na háčky stahovaly.

Lajblíček - (kordulka) - později nošený, byl z černého orleánu nebo mohéru, vzadu i vpředu hluboce vykrajovaný s proramky širšími až k pasu sahajícími. Zapínal se na straně háčky - haklíčky - a na vrch ještě dvojzubým úzkým pásem, po stranách místo šorcíku byly plátěné senem vyplněné válečky - jitrnice, na něž se vázaly sukně.

Kabátek - neboli jupka, či chcete-li kacabajka, byl ženský vypracovaný těsný kabátek, sahající do pasu, s dlouhým rukávem a upnutá ke krku. Barvy byl černé nebo modré, s četnými varhánky vzadu. Nosil nebo nosila se na chladno.

Ženské ke kroji na hlavě kdysi nosily:

Čepec, to byla tradiční pokrývka ženské hlavy. Mohl být měkký z plátna nebo hedvábí, řasený, zdobený výšivkou, krajkou nebo též síťovaný.

Tvrdý - vyztužený pevný čepec býval pošívaný zlatými a stříbrnými krajkami, vyšitý dracounem či zdobený stuhou.

Šata na hlavu - byla široká šoupa z kmentu, krásně vyšívaná a krajkou lemovaná.

Také vyšívaná plena na hlavu sváteční.

Všední den se nosil pestrý šátek uvázaný na pokos.

Vlasy si pletly ženské ve dva rulíky, stáčely je v drdol připevněný jehlicemi za ornodle - vlásničky. Děvčata si vplétala do rulíků barevné stuhy, pentličky a spínala je ozdobnými jehlicemi.

Lochtuška - hedvábná nebo vlněná pestře květovaná. Nosily ji ženy přes hlavu a ramena nebo v létě složenou přes ruku, když šly do kostela.

V zimě nosily silný vlňák, vlněnou čtvercovou pokrývku.

Přestože se z mužského kroje u nás  dodnes  nedochovalo vůbec nic a z ženského snad nějaká lochtuška nebo šátek či vlňák, přesto se u nás v Kosteleckých Horkách můžeme pochlubit zachovalým souborem tří dívčích národních krojů, které jakoby zázrakem se dochovaly z roku 1936, kdy byly pořízeny.

Před 75 léty v roce 1936 se celá obec Kostelecké Horky připravovala na slavnostní vysvěcení, zavěšení a první zvonění nového, již druhého zvonu na horeckou zvoničku. Nový zvon dostal jméno po sv. Václavovi a slavnost se připravovala na jeho svátek 28. září 1936. Na tuto slavnostní chvíli se připravovala snad celá vesnice, každý byl odhodlán a ochoten na tuto oslavu něčím přispět.

Bylo zřejmě především zásluhou paní Cecílie Sedláčkové, sestry mlynáře Františka Sedláčka z č.p. 51, že se skupina mladých dívek z obce dohodla, že si na tuto slavnost pořídí národní či lidový kroj. Paní Cecílie Sedláčková byla svobodná a spolu se svoji maminkou se mlynáři a mistru sekernického řemesla Františkovi starala o domácnost. V té době snad ještě mohli být pamětníci tohoto kroje a snad se dalo jěště i ledacos na jeho pořízení obstarat, zbytek si děvčata ušila sama.

Jak dokládá dobová fotografie, na tuto slavnost bylo pořízeno celkem 6 národních krojů. Při slavnosti pak doprovázely vedle vozu zvon, který se ke zvoničce dovážel v průvodu od statku č.p. 21.

Tři z těchto krojů se pak díky úctě a péči dochovaly v usedlosti č.p. 51 do dnešních dnů. Při oslavách 666 let první písemné zmínky o obci, které se konaly v roce 2008, se tyto národní kroje opět představovaly - horecké mladé dívky v nich vystupovaly jako hostitelky.

Tento dochovalý a znovu objevený kroj je opravdu krásný. Je to kroj, v němž září bělost lněného plátna, čistota rudé ruční výšivky a červené vesty s krajkami dotvářejí obraz, po kterém se každý se zalíbením ohlédne.

Jistě nebylo lehké, a možná ani levné sestavit tento kroj.

Paní Cecílie Sedláčková pak zemřela v roce 1942 a dnes mimo rodiny snad již není ani jejích pamětníků. Ale ten její krásný národní kroj se po ni u nás dochoval dodnes.

Text: Pavel Voborník